Děti a šéfové jsou satani


Zdravím u nového článku, který jsem slibovala minule. Celé prázdniny jsem pracovala v jedné dětské ozdravovně jako vychovatelka, potažmo zdravotní sestra, uklízečka, kuchařka a všechno, co bylo potřeba, tak se pojďme podívat na to, jak to dopadlo, jak to mohlo dopadnout a jestli stále stojím za tím, že můj sen je pracovat s dětmi.

Na začátku června jsem už byla celkem v depresích, že nemám žádnou brigádu na léto a co budu dělat a kde vezmu peníze na všechno, tak jsem lítala všude možně a hledala, kde by mou zoufalou dušičku vzali.
Našla jsem pěkný inzerát do jedné dětské ozdravovny a zkusila tam napsat. Den na to mi paní volá ,,Můžete zítra přijet, abyste podepsala všechny papíry a domluvily se?" jako říkám okey, jsem tam jak na koni. Udělala jsem si s kamarádkou výlet, já strávila 2 hodiny instruktáží o tom, co se tam dělá a jaký je režim (mezi námi, během sekundy jsem to stejně zapomněla) a zbývalo jen podepsání smlouvy. Všechno dobrý, potom se na mě podívala, usmála a začala vypisovat papír do účtárny ,,Vaše hodinová mzda bude činit 60 korun a služba je od 7 ráno do 22 hodin, pokud děti nespí, tak 23 hodin." Koukala jsem na ni jak zjara, co jsem právě slyšela a jestli se radši nemám otočit a jet domů, jenže papíry byly podepsaný, já už kývla, tak jsem si řekla, že stejně nemám na vybranou a vydržela zbytek pohovoru. Nebudu vám lhát, ale za 15-16 hodin práce sotva 60 korun (nezapomeňme na to, že hodina se odečítá jako pauza a co jde před 22 druhou hodinu, se neplatí) a nehledě na to, že se to ani nesmí.

Tak se pustíme do dětí.
Přijela jsem první den, dostala na starost 16 velkých holek, věk 10-15 let. Říkala jsem si, že dobrý, velký holky, to bude snadný, pokecáme, budem dělat to, co se nám bude chtít, při prvním dnu mi pomůžou a nakonec budu ráda, že nejsem někde ve fabrice. OMYL! OMYL! OMYL! Ty děcka byly podle mě výběr těch největších parchantů, co svět viděl, fakt, nekecám. Teda vlastně kecám, za prázdniny se tam vyměnily tři turnusy dětí a ten třetí, ten byl teprv výběr nejhorších z nejhorších.
Řekla jsem něco, dostala jsem neslušnou odpověď, že co jsou čoklové, aby mě poslouchaly, že si budou dělat to, co chtěj a určitě to, co chci s nimi dělat já není to, co chtějí dělat ony. Takže jsem se převážně snažila nebrečet a najít sílu, to vydržet ještě dalších 12 hodin, juu!
Takhle to chodilo každou směnu, kterou jsem měla. Později jsem dostala velké kluky, kteří byli naprosto perfektní a občas malé holčičky, které byly andílci, ale co za satany byly velký holky, to si nedovedete představit.
Druhý turnus byl docela v pohodě, taky jsem měla v té době dovolenou a byla jsem nemocná, tak jsem je měla jen dva dny, ale poslední várka, tu jsem si vychutnala. Opět jsem měla velké holky, z toho pár vybraných slečen romské národnosti, které se nebály říct ani ředitelce, že má jit do tam a tam, neskutečný.
Neměla jsem po dvou měsících z nervů ani hromádku, to byl prostě jen rozfoukaný prach a já se divila, že nesedím v houpacím křesle a jako blázen nečumím do zdi.

Proberme si nejlepší zážitky, jo?

Jednou se slečna, aniž by mi cokoli řekla, sbalila a šla hlouběji do lesa, kde jsme byli, a regulérně si ubalila brko a dala si do nosu. Zpátky přišla naprosto zhulená a když jsem ji nahlásila, tak mi pomalu jednu ubalila, co jsem si dovolila.
Byla jsem svědkem toho, že opravdu existuje ten příběh o tom, jak dcera řve na rodiče, že ji koupili špatnej typ iPhonu, než chtěla. Myslela jsem si, že je to jen legenda, ale ona opravdu sjela svýho tátu, že chtěla zlatej s 64GB a ne černej s 16GB. No jako to jsem nezvládala.
Dokonce mi jedno dítě i regulérně zdrhlo. Prostě děcka na ni byly ošklivý, protože srazila jednoho kluka na zem a ten z toho měl otřes mozku, tak se do ní pár jedinců pustilo, jestli je normální a ona se prostě sebrala a zdrhla. Přivezla nám ji policie asi po dvou hodinách s vymknutým kotníkem, naraženým předloktím asi 10 kilometrů od ozdravovny. No kdyby ji nenašli, měla bych z toho takový průser.
Další průser by byl z toho, že si kluk rozbil pusu o kámen, ne který spadl, když šel na záchod. S mými obhajobami o tom, že přece nemůžu jít na záchod s 14 letým klukem, když mám ostatních 16 dětí na hřišti, mi bylo sděleno, že jsem měla vzít všechny děti a jít stejně s ním. Prosím? A zákonem daný to, že vychovatel může mít jen určitý počet dětí a 17 to nebude, to je nezajímalo. Naštěstí mě nikdo nežaloval.
No a jako perlu na konec vám napíšu o tom, jak se jedna slečna sjela přímo před našima očima, když si v klidu dala extázi, kterou si přivezla z domu.

A teď už se chápeme, proč jsou děti satani a nadřízení taky, protože 60 korun, buzerace (jo a nejvíc nás buzerovala uklízečka, za kterou jsme věčně dělali její práci, přesto že náš post by neměl obnášet ani umytí si hrníčku, ze kterého jsme pili) a 16 hodin směna s tímhle, co jsem tam měla, by mělo být spíš placeno zlatem!

Ale abych to jen nehanila. Potkala jsem spoustu skvělých lidí, bylo tam i spoustu skvělý dětí, několik bych si nejraději vzala domů (30% dětí byly děti z děcáku), nasmáli jsme se, užili si to, jen toho bylo bohužel méně, než špatného, i tak budu na některé zážitky dlouho vzpomínat. Jen už holt nikdy nebudu pracovat s dětmi a mých děti z tábora si budu vážit mnohem víc, protože jsou to báječné děti.

Jaká byla vaše nejhorší brigáda?

Smějte se, mějte se rádi, nebuďte na sebe zlý, užívejte si podzimu, i když je teda otřesný a zase příště!

Previous
Next Post »
0 Komentar