Jak to probíhá při darování krve?

Jak se daruje krev?

Jednou jsem se dostala na místní transfúzní oddělení, kde jsem se chopila šance a rovnou si zjistila něco o tom, jak darovat krev a zeptala se, kdy mám přijít, že bych se také ráda stala dárcem. Pověděla mi, že mám přijít další týden ve čtvrtek mezi půl 7 a půl 10 hodinou. Nevěděla jsem o tom nic a trochu jsem se bála. Jediné, co jsem se dozvěděla, teda, co mi sestřička pověděla, bylo, že si mám přinést občanský průkaz, kartičku pojištěnce, den předtím nejíst nic tučného a ráno přijít na lačno.
Ráno jsem přišla kolem osmé hodiny, optala se sestřičky, kam mám jít a ta mne poslala odložit si do šatny a ať se znovu přihlásím. Vzala si kartičku pojištěnce a poslala mě s kelímkem se vyčůrat a dát to k nim do laboratoře. Začínala jsem se cítit velmi nervózně, ale raději jsem se vydal pro další pokyny k sestře. Zapsala si mě do karty, klasické informace jako bydliště, váhu, výšku, kam chodíme do školy či práce, jestli jsem měla nějaké onemocnění v nejbližší době, operace, laparoskopii, tetování, piercing a podobně. Dodělala si kartu, dala mi informace a pokyny pro dárce, kde se psalo, na co mám právo, že musím být zdravé, pokud jsem měla takovou nebo makovou nemoc, že pokud jsem byla drogově závislá nebo měla pohlavní styk s někým takovým, tak v jakých případech musím počkat určenou dobu nebo vůbec krev dát nemůžu a co se mi může po odběru stát, malátnost, brnění a podobně. Po souhlasu, že nejsem drogově závislá, nemám žloutenku a nejsem prostitutka, mě pustily si sednout čekárny na oddělení, kde jsem čekala na zavolání sestry, která mi odebere krev pro krevní obraz a testy, že jsem opravdu v pořádku.
Po chvilce slyším "Slečno Tomášková", tak jsem rychle přišla do místnosti, kde dělala sestřička odběr. Nejdřív mě poučila, asi jako úplně každá sestra, že mám špatné žíly a že to snad zvládnou. Píchla mě na první pokus, na což nejsem zvyklá, protože všude mi to dělají tak na potřetí, to se mi líbilo. Už po tomto odběru mi nebylo nejlépe. Každopádně jsem to zdárně zvládla a šla si do bufetu pro rohlík a čaj, vyplnit další papíry o mojich nemocích, operacích a alergiích.
Dále mne čekala prohlídka u doktorky. Kolem mě už omdleli dva lidé a mně už bylo regulérně zle. Nakonec jsem to rozdýchala, po chvilce si mě zavolala doktorka a já si k ní sedla, zopakovala ji to, co jsem řekla sestřičce, vysvětlila mi nějaké další věci, jako že na další odběr mi napíšou a podobně, pak mě poslouchala, prohmatala břicho, uzliny a já se mohla vydat k další sestře. Dala jsem ji tam vyplněné papíry, ona mi na oplátku dala kupónky do bufetu, symbolickou kapičku za první odběr, vitamíny od pojišťovny a napsala omluvenku.
Teď mě čekalo to nejhorší, samotný odběr. Umyla jsem si ruku mýdlem, pak desinfekcí a sedla si na lavičku. Po pár minutách si mě zavolala sestřička s otázkou, jestli budeme brát z prvé nebo levé. Díky mým neposedným žilám jsem na doporučení sestry z odběru řekla, že lepší bude pravá a šla k lehátku na pravou ruku. Červené lehátka, jak uklidňující, jako by nestačilo, že je té krvavé červené všude dost. Lehla jsem si, prohmatala mi ruku, napíchla opět žílu na jediný pokus, odebrala vzorečky a už to jelo. Ležela jsem vedle velkého přístroje, který měl jakousi mističku, která vypadala jako váha a houpala se (aby se krev nesrazila), měřilo se kolik mililitrů už nateklo do sáčku. Koukat jsem na to v žádném případě nemohla a jen jsem se modlila, aby to bylo co nejrychleji za mnou. V ruce jsem měla míček, který jsem musela mačkat, pro lepší tok a vlastně celou tu dobu nedělat nic. Sestřičky mi řekly, že pokud mi bude špatně, okamžitě mám křičet a vyřešíme to. Po pár minutách jsem najednou neviděla vůbec nic, omdlela jsem. Před sebou jsem měla jen bílé a černé tečky. Když už jsem zase jakž takž probrala, tak jsem se zmohla jen na "Sestři, mně je nějak strašně zle!" Okamžitě se ke mně sletěly, daly mi nohy nahoru, sedačku daly níž a teď co. "Chcete vodu? Myslíte, že vám to pomůže?" Kývla jsem a držela se, abych tam neklekla znovu. Sestřička přiběhla s vodou, napila jsem se a už mi bylo lépe. Koukala na mě se smutný výrazem, jestli to ještě zvládnu, že by jinak krev musely vyhodit, neměla totiž určité mililitry, které jsou potřeba. Při představě, že jsem to všechno absolvovala zbytečně, jsem dostala novou dávku sil a kývla, že to vydržím.
Po pár minutách jsem slyšela pípání a byl konec. Hurá! Přežila jsem to. Odpojily mě, převázaly ruku a já jen ležela a aklimatizovala se. Snad až po 20 minutách, kdy jsme se snažila tam neusnout, mě dovolily si sednout a jít se najíst. Mezitím jsem tam koukala všude možně a snažila se nepozvracet z té všudy přítomné krve.
Nakonec jsem to zakončila utrácením za jídlo v bufetu. Měla jsem kupón na 90 korun a nedokážete si představit, co s tolika penězi dělat, když stojíte před samými sladkostmi, nemáte na nic chuť a musíte je utratit. Vymýšlela jsem si tam všechno možné a pak šla s plnou kabelkou čokolád a sušenek domů.
A takhle vypadal můj první zážitek s darováním krve. Proč nepomoci někomu, kdo to potřebuje a nikdy nevíme, kdy my budeme potřebovat darovanou krev.

Chodíte darovat krev?

Previous
Next Post »
0 Komentar