Moje první záchrana života


Určitě někdo víte, kdo sem chodíte dlouho, kde studuji a kdo nevíte, tak vám to teď prozradím. Jsem na Zdravotnické škole oboru lyceum a když se řekne zdrávka, student zdrávky, tak si představíte kdo ví jak trénovaného týpka, co vám tu pomalu udělá operaci žaludku a kuchyňském stole s nožem na chléb, ale to ne, na lyceu nemáme téměř žádnou odbornost a všechno se učíme teoreticky, no co, ale máme samozřejmě hodiny První Pomoci a tudíž by se ode mě mělo očekávat, že bych ji snad měla umět dát, ale víte co já vám povím? Houbeles, prostě v tu chvilku vůbec nevíte.
A už se k tomu dostáváme.


Ležela jsem v posteli a s malým bráškou koukala na pohádky, tedy on koukal a já spala, v tu najednou volá máma "Veronika! Pane Bože, Veroniko, pojď sem! Veroniko dělej! Adamovi něco je!' a začala hysterie. Utíkala jsem ze schodů, málem jsem se sama přizabila a spěchala k bráchovi. No, neskutečný pocit, když koukáte na bezvládné modrající tělo s pěnou u pusy za matčna křiku "Jsi na zdrávce! Kurva, tak něco dělej! První pomoc mu dej!' V tu chvilku zapomenete i na to, jak se jmenujete, natož abyste si dokázali vzpomenout, jak máte toho malýho kluka vyšetřit. Hodiny k ničemu, já nevěděla, co dělat!

Jediné, na co jsem si vzpomněla bylo, že když začal zvracet, musela jsem mu nějak uvolnit ustní dutinu, zkontrolovat jazyk a jak to je všechno průchodné, aby se mi zvratky nezačal ještě více dusit. Když byl celý modrý, zmohla jsem se na zkontrolování fyziologických funkci a co teď? "Přines mobil a volej záchranku." Dělali jsme to přeci tolikrát, při každé fingované situaci. Vždyť já zapomněla i jak se jmenuju a vysvetlit co se děje? Moje roztřesené ruce sotva fungovaly. Hodila jsem po mámě mobil a začala zkoušet, jak reaguje, jestli se probere. Sice se probral, ale nevnímal, nic. Jen při popleskání na tvář zahuhňal něco jako "Dost au!" Bylo to něco neskutečného. Ale přežili jsme to do příjezdu záchranky.

Ale co vám musím povědět, kdybyste viděli ten lhostejný přístup záchranářů, to bylo něco neskutečného. Přijeli po asi 15 minutách, to je ještě dobrý, ale šli k nám jak na návštěvu, takovou dobu jen čuměli a to jsme tam měli mezi nimi známého, pak mu změřili tlak a konec. Ještě nechali mámu, aby ho táhla sama a brácha nemá 15 kilo. A nemocnice? Do teď nevědí co mu je a sotva ho poslali na nějaké vyšetření, zdá se mi to, nebo je opravdu to zdravotnictví fakt na houby?

No a záverem naštěstí můžu říct, že už mu je dobře a zítra ho pustí domů. Konečně.
Můžete být všemožně odolní a myslet si to jak chcete, ale nikdy na to nevsázejte, protože nevíte, jestli, až uvidíte takhle ležet někoho, pro koho byste život objetovali, budete vůbec vědět, co máte dělat.

Byl to pro mě jeden z nejhorších a nejsilnějších zážitků, co jsem musela prožít.
Previous
Next Post »
0 Komentar