Nedoceněná práce pokojské

Nějakou chvilku jsem si mohla vyzkoušet práci pokojské, sice jen o víkendu a pár měsíců, ale i to se počítá. A takový časový úsek naprosto stačí k tomu, aby mi došlo, jak je občas práce těžká a náročná a jací jsou hosté různých národností.

Proto bych ráda napsala pár vět, které budou o náplni práce a dále o tom, s jakými hosty jsem se setkala.

Pracovala jsem v jednom místním čtyřhvězdičkovém hotelu v mém městě, kde jsem strávila několik víkendů po dobu tří měsíců. (Pak jsem z důvodu miliardy věcí, které jsem musela dělat do školy, každodenního hlídání bratrů a zdravotních důvodů musela skončit a teď tam budu chodit jen občas, když paní, za kterou jsme pracovala, bude nutně potřebovat.
Chodila jsem na 10 hodinu, říkáte si, jak báječné to je, ano, to je, poprvé jsem se setkala s tím, že jsem si i přesto, že jdu do práce, mohla pospat do nějakých 9 hodin. Byla jsem zvyklá chodit do práce na 7-8 a toto bylo příjemná změna.
Přišla jsem do práce, pozdravila recepční a šla zadem do kuchyně, kde jsem se vyškrábala po šílených točivých schodech, zalezla do šatny, kde jsem na sebe hodila tričko, pohodlné kalhoty a nějaké přezutí (nene, nemáme ty černobílé uniformy jako ve filmu) a šla hledat svou šéfovou, aby mi předala klíče a seznam, co všechno musím uklidit.
Na papíře byl rozpis všech pokojů v hotelu (bylo jich tam do 40), kde bylo barevně rozlišeno, které pokoje jsou obsazené, do kterých hosté přijedou a ze kterých naopak odjíždějí.
Nejdříve jsem oběhala příjezdy, kde jsem zkontrolovala, v jakém stavu jsou, jestli je ustláno, nový koš, uklizeno, dané ručníky a dala tam vody. To byla pohoda.
Poté jsem doběhla na recepci, aby mi řekli, které pokoje už jsou volné (kdo odjel a který zůstávající z pokoje odešel). Vydala jsem se do prázdných pokojů. U obsazených jsem uklízela koupelny a záchody, myla nádobí, utírala prach, vysávala, vytírala, podle potřeby měnila toaletní papír a ručníky.
U odjezdů jsem dělala poměrně hlubší úklid, celé jsem to tam desinfikovala, pořádně vysávala a vytírala, utírala prach ze skříní, šuplíků a poliček, měnila povlečení (nejhorší práce na světe, to vám povídám, nesnáším převlékání postelí) a ručníky, leštila zrcadla a skleněné poličky a tak nějak všechno. Prostě tam muselo být čisto, útulno a vše muselo svítit.

Ještě jsem na závěr (když pokoje byly), vysávala chodby všude, vytírala celé dolní patro u recepce, restauraci, bar a kuchyň, ale to už bylo to nejjednodušší.

Ono když měly být uklizené 4 odjezdy, 5 zůstávajících, tak to šlo, jenže si představte uklidit 20 takových pokojů, to byla fuška, ještě když to musíte mít do nějakých 6 hodin, nikdo vás nebude za víc platit.
+ Povlečení není na každém patře, odpadky se odnášejí, i se špinavým prádlem, do prvního patra a po schodech se opravdu naběháte. Po víkendu má lýtka dost často brečela.

K nám do města díky horám jezdí spousta cizinců, nejvíce jsem tu potkala Němce, Belgičany, Poláky, Rakušáky, Rusy, Filipínce a Holanďany. Jednou dokonce Japonce, ale to bylo snad to nejhorší, co jsem kdy v životě musela uklízet.

Němci jsou podle mého názoru velmi čistotní. Pár tam byl třeba týden a přesto každý den pokoj vypadal, jako by se tma právě nastěhovali. Po nich jsem s radostí uklízela, protože to byla houby práce.

Belgičané jsou tiší, plaší, kolikrát mne ani nepozdravili a raději rychle utekli. Nepořádek po nich vyloženě nebyl, ale u nich se evidentně drobečky smetávají přímo na zem a když se netrefí do koše, nevadí.

Poláci jsou hovada, víc k tomu nemám. Bylo tu několik hostů, většinou mladí, ale to co po nich bylo za spoušť, to bylo hrozné. A kdyby jen v pokoji, ono i po chodbách v patře, ve kterém bydleli.

Rakušáci jsou podobná náruta jako Němci, tak to bylo v pohodě.

Rusové jsou fajn, kolikrát jsem si s nimi ještě popovídala, i přesto, že jsme si vůbec nerozuměli. Byl po nich takový přiměřený nepořádek, nic strašného.

Filipínci jsou nechutní. Buď to byli blázni, kteří celé dny ani nevylezli, nechtěli měnit ručníky, povlečení, nic. Hlavně všem strašně padají vlasy, a když jsem schytala úklid pokoje po jedné slečně, která tam bydlela 3 měsíce, tak jsem měla co dělat, abych nezvracela všude kolem, protože chuchvalce vlasů byly na každém kroku. Neříkám, že za to můžou, ale když vědí, že mají takový problém, mohli by být trošku ohleduplnější. Co už, my jsme za úklid placení.

Holanďani jsou uchrochtaní a upjatí. Od nich jsem se nikdy nedočkala ani pozdravu, ale jsem nebyla hodna, nebo nevím. Patřili však k těm lepším.

Jednou tam byla jedna Slovinka a její pokoj se podobal pokoji, kde řádil masový vrah. Absolutně všude byla krev, kapesníky od krve, tampóny a vložky v umyvadle, nebo nespláchnuté v záchodě. To byla teprve chuťovka.

A nejhorší úklid, který jsem kdy zažila, byl právě po párečku Japonců, kteří si objednali apartmán pro čtyři a byli tam jednu noc. Když jsem tam přišla, měla jsem chuť zase zavřít a už se nikdy nevracet. Netuším, co tam dělali a vlastně to ani vědět nechci. Fekálie po celé koupelně, krev a neskutečný smrad. Všude odpadky a binčus, rozbordařené všechny postele a strhané závěsy se záclonami. Říkám vám, že jsem celý pokoj polila savem a psychicky se připravovala na další návštěvu pokoje. Už nikdy víc.

Spousta lidí si myslí, že je to jednoduchá práce, že je to v pohodě, vždyť se jen uklízí, ale občas to je velmi náročné.
A upřímně si nedovedu představit, že bych to dělala každý den
Previous
Next Post »
0 Komentar