Špatný den není nikdy celý špatný

"Den předtím jsem šla brzy spát, už kolem 9 večer, myslela jsem si, že se trošku dospím a ráno se mi bude dobře vstávat, to jsem ale ještě nevěděla, jak to všechno bude vypadat."

Ráno jako každé jiné, v 6:30 mě jakási písnička začala budit, snažila se dlouho, nevím jak vy, ale jak tam mám písničku, která se mi líbí, je probém mě probudit, protože tu písničku chci prostě poslouchat. Takže je-dn-o-ou je-dno-o-ou je-dno-o-ou jednou, veřím, že jednou večer, když zapnu zprávy, sličná moderátorka u šálku kávy, s úsměvem oznámí všem, že dnes byl vážně zvláštní den, vůbec nic zlýho se nestalo, válčit se prej náhle přestalo a nikdo netuší co se stalo, najednou. První věc, která mě napadla, i když jsem spala tolik, že k funkci mého organismu musím spát ještě. Budík jsem vypla, odložila další na později a spala si sladce dál. JE-DNO-O-OU JE-DNO-O-OU a jelo to znovu. Vstát už jsem musela. Šla do koupelny, oblíkla se, namalovala a koukám na hodiny 7:13, fuck, musím jít, ale neměla jsem sváču, jako přece nemůžu do školy bez sváči. Rychle řežu, mažu, balím, oblíkám kabát, boty a utíkám. Absolutně mi ty boty nešly obout, tak jsem to zkoušela ještě ve výtahu a snad 5 minut u vchodu. Když už konečně jsem je narvala na nohy, tak běžím na zastávku a bus fuč. Říkám si "Paráda, musím jet tím pozdějším.", tak čekám a najednou mi došlo, že jsem si zapomněla vzít svetr. Do tý morny, co máme ve škole, nemůžu jít jenom v tričku, to by byla sebevražda a dobrovolně vybraný osud tam prostě zmrznout. Tak se seberu a bežím zase domů, rozrazím dveře, dupu ke skříni a svetr nikde. Co myslíte? Jo, měla jsem ho celou dobu na sobě. Tak zdrhám zpátky na bus, schody dávám po čtyřech, protože mi výtah samozřejmě někdo vzal, po dvou možná třech patrech házím hubu. Když otevírám dveře vidím, jak na mě autobus mává. Další mi ujel. Netuším, kdy jede další a určitě to nebude teď, abych ještě vůbec něco stihla. Píšu zprávu kamarádovi, že nestíhám, ať na mě nečeká. Za dvě minuty jede linkový autobus, chtěla jsem s ním jet, ale zjistila jsem, že mám všechny peníze v peněžence... a peněženku samozřejmě doma na stole. To už jsem opravdu nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Když přijel další, tak si do něj vlezu, sednu k nějaké děsně nepříjemné paní a celkem i jinak prostorově řešené, že jsme na sedačce seděla tak půlkou zadku. Když beru do ruky mobil, abych se podívala, kolik vlastně je, zjistila jsem, že je od krve, tak hledám odkud to krvácím a jo, rozřízla jsem si o něco ruku, tudíž všechno jsem měla od krve. Připomínala jsem trochu řezníka. To už jsem fakt nevěděla, co dělat. Přijela jsem pozdě, bežím na místo srazu, protože jsem ještě rychle psala, že to nakonec stíhám, jen tam budu o chvilku později, jenže dostala jsem neskutečnou křeč do lýtka a jít v tom stavu rychle, to je dost těžký úkol. Přesto jsem se nedala a jdu rychle dál. Jo, šla jsem zbytečně, nikdo nikde. Jdu tedy do školy, jenže u školy pro změnu zjistím, že nemám průkaz a nedostanu se do ní. Tak jsem čekala asi 10 minut, než někdo přišel a otevřel mi. Pádím do šaten, pak učebny, sednu na místo a zvoní. Při příchodu učitele se dovítám, že píšeme opakovačku z vkládání objektů, na které jsem nedávala pozor a poslední hodinu píšeme i z občanky, pojmů, které jsme si měli doma vysvětlit a připravit. Bezva, já ani nevěděla, že se občanku vůbec učíme.
To ráno bylo hotovo. Myslela jsem, že už to může být lepší, ale nedala jsem se! Stále jsem se snažila myslet hezky, pozitivně a snažit se všechno nepodělat ještě víc.

Nakonec jsem vlastně všechno stihl, ruku si ošetřila, do školy se dostala, nezabila se a jako plus jsem dostala i z obou testů za jedna.

Proč to vlastně píšu?
Nesmíte se na všechno pořád koukat černě, i když se nedaří, tak se vždy za ten den najde něco, co tak špatné nebylo. Myslete hezky, myslete pozitivně, myslete dobře. Žádný negativní myšlenky, ty přivolaj negativní věci a je to v kelu.

Mějte se nádherně, užívejte té krásné části podzimu, kdy je všechno barevné a krásné, kdy ještě nemrzneme, je jakž takž teplo.
Previous
Next Post »
0 Komentar