Dospělost



Ne nadarmo se říká, že se maturitní zkouška je také zkouška dospělosti. Dneska je to přesně rok, co jsem měla maturitní ples, který tu dospělost odstartoval.

18.2.2017 jsem se celý den připravovala na jeden z nejdůležitějších večerů v mém dosavadním životě. Měla jsem svůj první ples, den, kde šlo o mně, který jsem si měla užít s těmi nejbližšími.

Čekala mě maturita, první opravdová velká zkouška. Měla jsem neskutečný strach, že to třeba nezvládnu, že díky tomu se nedostanu na vysokou, která byla můj první životní cíl. Nedokázala jsem si ani představit, co bych dělala, kdyby se to fakt nepovedlo. Musela bych jít pracovat, třeba už bych se ani další rok nedostala, co pak? S mojí školou bych maximálně skončila v nějaké fabrice a zabila bych se tam na celý život. Ne že bych proti té práci něco měla, jen moje vysněná práce to rozhodně není. (Ono a koho je, že jo.)


Kdo čte můj blog, tak ví, že minimálně maturitu jsem zvládla, jenže co se mnou je teď? Na blog už tři čtvrtě roku nic nepřidávám a jako bych zmizela z celé blogerské scény.

Dostala jsem se na vysokou školu. Nebyla zrovna ta, která pro mě byla ten celoživotní cíl, protože jsem líná a nevěřím si natolik, abych se vůbec na medicínu dostala. Chtěla jsem speciální pedagogiku a dál studovat logopedii, bohužel jsem byla pod čarou, asi bych si nakonec na odvolání dostala, ale neměla jsem zájem papírovat a žít v tom, jestli tedy jo nebo ne. Jsem teď v Pardubicích na Fakultě zdravotnických studií - porodní asistentka, a vím, že jsem si líp vybrat nemohla. Škola není zrovna procházka růžovou zahradou, ale bojuju. Mám za sebou úspěšný první semestr s plným počtem kreditů a jsem moc spokojená!


Jenže další zlomová věc bylo bydlení. Stěhovat se do novýho města, bydlet s cizími lidmi, v úplně neznámém městě, dost jsem se toho bála.
Nakonec jsem začala bydlet s kamarádkou ze střední, se kterou jsme seděly 4 roky v lavici a byly už tak na sebe dost fixované a zvyklé, spolubydlící se vyvedly, občas je to dost náročné, každá má jiný styl života, občas se stane, že otevřu dveře na záchod a tam někdo spí, nebo v 5 ráno někdo volá a tam policie, abychom si někdo došli pro spolubydlící před barák, že leží na zemi u dveří, jinak ji odvezou, že když vstávám v půl 5 na praxe do nemocnice, tak někdo v 11 večer přijde a začne vařit a hlasitě se bavit, že existuje jen minimální soukromí a to jen tehdy, když náhodou přijedu na byt v neděli a všichni ostatní až v pondělí. Jenže to k tomu všemu patří.

Seznámila jsem se se spoustou nových lidí, mám kolem sebe neskutečně úžasné a zajímavé lidi, kteří mi snad změnili život k tomu nejlepšímu a vím, že nikdy už nebudu sama.

Ale  vždycky přijde ta chvilka, kdy mi vytrysknou z očí slzy, protože nemám kolem sebe každý den ty, kteří tvoří z největší části můj život a je hodně těžký vracet se domů jen někdy na víkend a pořád být v tom, že za dva dny už budu muset zas do úplně jiného života, než který jsem těch 20 let předtím měla.

Přišlo spoustu nových věcí, úžasných a já musím říct, že jsem se svým životem absolutně spokojená!

Takže pokud se bojíte nového, nebo se snad bojíte dospět, přestěhovat se, začít chodit na novou školu, tak se není čeho bát. Je to těžký, protože už vám nebudu mít kdo zabít pavouka v pokoji, maminka vám nenavaří a nevypere, pokud si nenakoupíte, nebudete mít co jíst, pokud si nevyděláte, nebudete mít kde žít a najednou musíte přebrat všechny ty dospělácké starosti a povinnosti, ale je to to nejlepší, najednou už opravdu žijete svůj život, musíte se spolehnout jen na sebe a všeho si začnete opravdu vážit.

Takže opožděně VŠE NEJLEPŠÍ DO NOVÉHO ROKU, nebojte se změny a toho, že musíte vzít život do vlastních rukou.


Latest
Previous
Next Post »
0 Komentar